pondělí 1. července 2013

Modrá jako safír - Kerstin Gierová

Série: Drahokamy
Díl: druhý
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 352

Být čerstvě zamilovaná v minulosti vážně není dobrý nápad. To si přinejmenším myslí šestnáctiletá Gwendolyn, novopečená cestovatelka časem. Koneckonců mají oba s Gideonem docela jiné starosti. Například jak zachránit svět. Nebo se naučit tančit menuet (A ani jedno není vůbec snadné!). Gwen má sice po svém boku několik dobrých rádců, ale když se Gideon začne chovat tajuplně, je jí jasné, že musí své hormony co nejdříve dostat pod kontrolu. Jinak z toho, že láska nezná čas, nezbude vůbec nic!










Gwendolyn teprve nedávno zjistila, že zdědila časocestovací gen namísto své sestřenice Charlotte. Od té doby je však v jednom kole. Nejen, že je napříč časem v neustálém nebezpečí, ale ještě navíc se zamilovala do Gideona. To by určitě nebylo tak špatné, kdyby se Gideon nechoval při každém setkání jinak. To jednoho zmate. Navíc se teď musí vzdělávat, aby alespoň s jakousi grácií obstála v osmnáctém století, kde se má setkat s hrabětem, který ji při minulém setkání tak vyděsil. V chronografu stále ještě není načtena krev všech cestovatelů. A protože Gwen nechce nikdo nic říct, začne sama pátrat, proč vlastně Lucy a Paul nechtěli, aby se kruh uzavřel.

Gwendolyn je jako hlavní hrdinka jedna z mých nejoblíbenějších. Má skvělý smysl pro humor a má tu vlastnost podat neotřele i tu nejobyčejnější věc. Jo, možná o ní Charlotte a Giordano říkají, že je naivka a "hlupačka", ale to rozhodně Gwen není (možná místy trochu naivka, ale každý máme něco). Prostě má - do jisté míry - svůj pohled na svět, který se některým lidem zkrátka nelíbí. Stejně jsem ji za to, že neházela flintu do žita, obdivovala, protože přiznejme si to, týden zkrátka není dost, aby se stihla naučit vše, čemu se její dokonalá sestřenka věnovala už od mala. Jak už se píše v samotné anotaci, Gideon se zde opravdu bude chovat tajuplně. Což ovšem není nejvhodnější vyjádření. Dovolovala bych si slovo tajuplný nahradit spojením jako trouba. Ne pořád. Ale dost často na to, aby měl člověk místy chuť ho přetáhnout. Ale i přesto je to miláček a Gwen ho strašně závidím. A navíc měl pár důvodů, proč se choval, jak se choval. Do knihy se ale hned na začátku vložila úplně nová postava a tou je Xemerius, což je duch chrliče. Toho si prostě nejde nezamilovat. V každé trochu vážnější popřípadě absolutně nevhodné situaci to Xemerius úžasně odlehčil. Líbil se mi jeho smysl pro humor a vůbec jsem ho zbožňovala celého.

Já nevím, jak to autorka dělá, ale vždycky mě chytí už samotný prolog, který je vždycky o Paulovi a Lucy, kteří skočili s chronografem do minulosti, takže se už nemůžou vrátit. Říkám si, že by o nich měla autorka sepsat samostatnou knížku, protože jejich příběh mě vážně zaujal. Ale to jde stranou. Autorka píše neuvěřitelně čtivým stylem, který úplně úžasně sedí k postavě Gwendolyn. Hodně se mi líbilo, že autorka navázala přesně tam, kde skončila v minulém díle. Vlastně, když to tak vezmu, se tam ani nijak zvlášť neopakovali události, co se stali v Rudé. Autorka psala, jako by nebyl důvod to připomínat a tím jsme do děje zase skočili po hlavě. Kerstin si zvládla vytvořit úžasný příběh a co je skvělé, umí s ním výborně naložit. Tam, kde to má být to krásně zašmodrchá, jinde je to tajemné kvůli básničkám - ti Strážci jsou celkově tajemní jako hrad v Karpatech - a krásně se střídají ty akční části s těmi romantičtějšími.

Celkově je tenhle díl hodně o tom, že Gwendolyn si hledá cestu k informacím, s čímž jí hodně pomáhá dědeček. Líbí se mi, že kniha neztrácí pointu. Že když se vrátím k prvnímu dílu, vím, že tohle tam bylo a takhle přesně to má být. Je hezké, jak se to pomalinku všechno začíná rozmotávat. Ale myslím, že přestože byla Modrá absolutně úžasná, tak je hlavně důležitým můstkem k úžasnému finále v Zelené. Aspoň v to úžasné finále doufám. Co bych málem zapomněla pochválit je obálka. Nejradši bych řekla, že se mi líbí víc než předchozí díl, protože je modrá (a není růžová), ale lhala bych si do kapsy, protože se mi obě obálky líbí stejně. Je hezké, jak se obálky hodí ke knihám a že jsou příjemně neobvyklé a neokoukané a prostě a jednoduše krásné. Modrou jsem pravda nazvala jenom můstkem, ale bylo v ní tolik akce a romantiky a vůbec všeho, co v knize potřebuju, aby se mi líbila, že ji snad nazvu ještě povedenější než díl minulý. Každopádně jestli jste knihu nečetli, ani nevíte, o co všechno přicházíte!

Moje hodnocení: 10/10

Žádné komentáře:

Okomentovat